Práce proti státu, nebo jen za autonomii Slovenska?
Pokus zbavit se zodpovědnosti před Národním soudem
2. prosince 1945, něco po deváté hodině, před Národním soudem v Bratislavě, v budově Justičního paláce, začal proces proti bývalému prezidentovi slovenského státu Dr. Jozefovi Tisovi a jeho dvěma společníkům Alexandru Machovi a Dr. Ferdinandu Ďurčanskému, který není přítomen. Přístup k budově Justičního paláce je omezen a do budovy se dostanou pouze ti, kteří mají zvláštní povolení.
V porotní síni je přítomno několik domácích i zahraničních novinářů a kromě nich jen několik soukromých osob. Mezi nimi manželka obžalovaného Alexandra Macha.
Obžalovaní Dr. Tiso a A. Mach vstupují do síně v doprovodu členů Národní bezpečnosti a krátce poté zaujímají svá místa členové Národního soudu a jeho předseda.
Prvním aktem Národního soudu je oznámení, že soud před chvílí zamítl námitku obhájců proti zaujatosti předsedy Národního soudu. Poté Dr. Grečo, obhájce Dr. Jozefa Tisa, přednesl obsáhlý protest proti příslušnosti slovenského Národního soudu pokračovat proti Dr. Tisovi podle nařízení Slovenské národní rady č. 33/43 a tuto námitku odůvodňoval tím, že v daném případě jde o bývalého představitele zaniklého, ale mezinárodně uznaného státu. Dr. Tiso je prý politickým uprchlíkem, kterého československým úřadům nevydaly povolané a kompetentní orgány Německa, ani vláda USA, a že v době zadržení Dr. Tisa bylo porušeno i vnitrostátní právo Německa. Dokazujíc správnost své námitky, obhájce Dr. Grečo odvolával se na případy Pétaina a Quislinga, které prý nelze srovnávat s případem Dr. Tisa, neboť jejich vlády mezinárodně uznány nebyly. Proti tomu Slovensko jako stát uznáno bylo i Sovětským svazem. Dr. Grečo navrhl vyslechnout v této věci některého soudního znalce mezinárodního práva a požádal upravit dotaz na humanitní výbor organizace Společnosti národů, jakož také získat chartu o mezinárodním soudnictví.
Dr. Ľudovít Rigan, jako vedoucí žalobce, postavil se proti předloženým námitkám obhájce Dr. Greča a požádal, aby je, jako neodůvodněné, Národní soud zamítl, přičemž poukázal na to, že Československá republika nikdy nepřestala existovat, což bylo uznáno i mezinárodně, že obžalovaní byli Československé republice řádně vydáni jako váleční zločinci a že poslanecká imunita Dr. Jozefa Tisa skončila se zánikem jeho poslanectví v roce 1938.
Dr. Juraj Šujan poznamenal, že londýnská charta o mezinárodním tribunálu umožňuje přenést pravomoc mezinárodního soudu na domácí soud, což se uplatňuje právě v tomto případě.
Druhý obhájce Dr. Jozefa Tisa Dr. Žabkay se pokusil získat alespoň další čas a požádal o odročení procesu s odůvodněním, že se obhájci pro krátkost času nemohli dostatečně připravit na obhajobu obžalovaných.
Oba pokusy, první dostat obžalované z pravomoci Národního soudu, druhý získat alespoň čas, ztroskotaly, protože Národní soud postupuje proti obžalovaným podle nařízení Slovenské národní rady 33/45, které je závazně platné pro souzení obžalovaných. Námitky o správnosti či nesprávnosti vydání obžalovaných do rukou československé spravedlnosti neobstojí, protože Národní soud uznává zásadu teritoriality a nemíní zkoumat, zda se vydání obžalovaných stalo se souhlasem, nebo proti souhlasu státu, na jehož území se obžalovaní zdržovali.
Necítím se vinným
Po zamítnutí námitek obhájců Národní soud přistoupil k prvním formalitám jednání, zjistil osobní údaje obžalovaných, předseda Dr. Daxner konstatoval, že mezi přísedícími není nikdo, jehož účast by neodpovídala právním předpisům, a začal číst obžalobu, což trvalo až do přerušení jednání. V úterý ráno 3. prosince Dr. Daxner po otevření jednání vyzval Alexandra Macha, aby opustil síň, a po jeho odchodu začal výslech obžalovaného Dr. Jozefa Tisa.
Na první otázku předsedy Národního soudu, zda se cítí vinným, obžalovaný Dr. Jozef Tiso, po upozornění, aby mluvil stručně, odpověděl:
Necítím se vinným.
Předseda Dr. Daxner poté přečetl první bod první části obžaloby.
Dr. Jozef Tiso, který obžalobu patrně důkladně prostudoval a na otázky se připravil, sebevědomě začal mluvit a řekl, že tvrzení obžaloby jsou bez důkazů, kterými obžaloba předpojatě usiluje podbarvit celé soudní pokračování v tomto procesu. Ve své politické činnosti od roku 1918 do roku 1938, ať už jako činovník Hlinkovy slovenské lidové strany, nebo jako její poslanec v Národním shromáždění, vždy stál na základě Československé republiky a v jejím rámci žádal autonomii pro Slovensko, a to podle politické dohody podepsané v Pittsburghu v květnu 1918 známými činiteli zahraničního odboje pod vedením T. G. Masaryka. Tuto dohodu považoval za politické dědictví a důsledně usiloval o její uskutečnění. Za ČSR nikdy nebyl souzen za činnost proti její existenci nebo celistvosti, ale pouze za protičeské výroky. Celistvost Republiky nikdy neohrožoval ani písmem, ani slovem. Zahraniční politikou se nezabýval, informace vztahující se k ní čerpal z rozhovorů s Dr. Eduardem Benešem, které byly vždy optimistické. Právě podle těchto optimistických informací se držel linie celistvosti ČSR, což dokazuje i jeho postoj 6. října 1938 v Žilině.
Co se týče jeho další činnosti, obžaloba se prý stále dovolává piešťanského manifestu, ale neuvádí, kterého, protože takové manifesty byly dva. Jeden byl přečten veřejně, podepsalo ho předsednictvo strany, a druhý někdo vpašoval do kapsy Andreje Hlinku. Falšovaný manifest byl sice uveřejněn, ale předsednictvo strany se postavilo proti němu.
Dr. Tiso v další výpovědi popírá, že by schválil nějakou dohodu se Sudetendeutsche Partei, protože taková dohoda vůbec neexistovala, a proto ani akční program nemohl být vypracován na jejím základě.
Dr. Daxner: Ale z parlamentních řečí i z článků v novinách je vidět, že nějaká paralela v boji o autonomii Slovenska a autonomii Sudet existovala.
Dr. Tiso: Prosím, co se týká psaní novin, já jsem je nepsal.
Dr. Daxner: Na váš orgán a na ostatní noviny jste neměl vliv?
Dr. Tiso: Neměl, ani žádné instrukce jsem nedával.
Dr. Daxner: Na jednom místě ve svém konstitutu prohlašujete, že jste vedl stranu, a ne časopisy. Snad časopisy nepatří do strany?
Dr. Tiso: Každý znalec slovenských poměrů mi dá za pravdu, že vztah časopisů a činitelů strany byl takový.
Co je státní a národní suverenita
Dr. Daxner: Tvrdíte, že jako podpředseda strany jste měl politickou linii, podle které jste se domáhal autonomie v rámci ČSR. Na šestém sjezdu Hlinkovy lidové strany v Žilině 20. dubna 1933 jste řekl, že pro národ chcete zajistit vrchol jeho vývoje i podmínky jeho života ve státní suverenitě. Co se zde myslí státní suverenitou?
Dr. Tiso: Pod státní suverenitou rozumím, aby národ měl v rukách vše, co státní moc vykonává, aby tato státní moc pracovala ve prospěch národa.
Dr. Daxner: Hovořili jste o národní a státní suverenitě?
Dr. Tiso: I národ i stát má svou suverenitu. Nám upírali suverenitu státní, a proto jsme tím více zdůrazňovali suverenitu národní. Avšak chtěli jsme mít státní moc.
Dr. Daxner: Co znamená státní suverenita a státní moc?
Dr. Tiso: Suverenitu státu vůči jiným.
Dr. Daxner: To znamená úplnou samostatnost a nikoli v rámci ČSR.
Dr. Tiso: Suverenitu státní jsem hlásal, když jsem hovořil o mezinárodních vztazích. Československá suverenita státní vůči Anglii, Francii a suverenitu národa slovenského vůči českému národu.
Dr. Daxner: Řekli jste, že pro národ chcete zajistit vrchol jeho vývoje a podmínky jeho života ve státní suverenitě.
Dr. Tiso: Ve státní moci.
Dr. Daxner: Z toho celkem jasně vyplývá, že jste viděl podmínky života slovenského národa v tom, aby byl dosažen vrchol jeho vývoje, a ten vrchol se bude jevit v samostatnosti.
Dr. Tiso: Musím zde poukázat na citát z jisté knihy, kterou jsem dostal do ruky nyní a která byla vydána roku 1946 v Olomouci a v níž jsou základy sociální otázky, sociální filozofie a státovědy, jelikož se týkají křesťanské filozofie. Není to tedy žádná kniha, která by byla zakázaná. V této knize se hovoří, že stát může být chápán formálně a materiálně. Formální chápání státu znamená osoby, které stát reprezentují a vykonávají státní moc. Když tedy hovořím o státu, mohu myslet na osoby, které ten stát reprezentují a vykonávají státní moc. Když já ten stát kritizuji, kritizuji vlastně ty osoby, nebo organizační formy, i když svou moc vykonávají. Tedy ne stát jako takový. V ohledu materiálním se zde státem rozumí občanstvo, národy, které v tomto státě žijí.
Dr. Daxner: Co to má společného se státní suverenitou?
Dr. Tiso: Se státní suverenitou má to společné to, že národ žádá pro sebe postavit do čela osoby, které ten stát reprezentují, žádá si moc, kterou ty osoby vykonávají, aby se tato moc vykonávala ve prospěch národa, aby byly zabezpečeny podmínky života.
Dr. Daxner: Hovořili jste jen o slovenské suverenitě, proč ne také o české?
Dr. Tiso: Já jsem zastupoval Slováky a ne Čechy a neměl jsem titul, abych v jejich jménu hovořil!
Dr. Daxner: Totalitární systém byl systém demokratický?
Dr. Tiso: To závisí na tom, jakou totalitu myslíte. Totalitu státní, nebo národní? Totalitu státní jsme odmítali a národní jsme schvalovali. Hlásal jsem národní totalitu a proti státní jsem se bránil stejně jako proti německému vlivu, když mnozí naši činitelé chtěli zavést totalitu státní.
Dr. Daxner poznamenal, že HSĽS byla stranou čistě katolickou, na což Dr. Tiso odpověděl, že nebyla katolickou stranou a nikdy to ani nevyhlásila. Už v roce 1923 se setkal s Martinem Rázusem a řekli si: Katolíci a evangelíci spolu! Nežádal od evangelíků, aby se stali katolíky, ale vyjádřil se, že bližším mu je evangelík Slovák než Čech katolík.
Dr. Daxner: Hovořme o orientaci.
Dr. Tiso: To je orientace.
Dr. Daxner: Hovořme o demokracii.
Dr. Tiso: To je demokracie. Katolík po katolicku, evangelík po evangelicku. V politice jsou věci obecné, to jest obecně křesťanské, ne specificky katolické.
Dr. Daxner: Jak chápete demokracii?
Dr. Tiso: Chápu ji tak, že každému dám jeho právo.
Pražská politická škola
V další části Dr. Tiso hovořil o tom, že je mu vyčítána bezohlednost vůči stavu Republiky. Bezohlednost byla prý ovocem pražské politické školy, politiku se tam učil a tam viděl, že zájem strany je nade vše. Tam slyšel i heslo: „I za cenu Republiky...“, jehož autorem byl ministr Bechyně. Tato škola, která stavěla zájem strany nade vše, vedla potom k tomu, že HSĽS do vlády s jejím programem ani nechtěli přijmout, pouze bez programu, aby se stala hračkou, což bylo nepřijatelné. Nebýt stranické rivality, nedošlo by k tomu, k čemu došlo. Co se týče výrazu „I za cenu Republiky“, byl často opakován jako trumf proti ľudákům.
Dr. Daxner: Račte nám vysvětlit, jak myslíte heslo: „I za cenu Republiky.“
Dr. Tiso: Změním ty lidi, co jsou v čele státu, za lidi, kteří slouží národu.
Dr. Daxner: I za cenu Republiky.
Dr. Tiso: Ve formálním smyslu státu.
Dr. Daxner: Myslel jste to vážně?
Dr. Tiso: Myslel jsem vážně, že když národ nemá to, co potřebuje, je třeba změnit lidi, kteří státní moc drží, to jest Republiku ve formálním smyslu.
Dr. Daxner: Všichni jsme mysleli, že „za cenu Republiky“ znamená za cenu státu.
Dr. Tiso: Kdybych to tak myslel, postupoval bych 6. října v Žilině jinak.
Dr. Daxner četl poté z konstitutu část Tisova projevu, ve kterém řekl: „Jsa si vědom zodpovědnosti toho, tvrdím, že si práva pro slovenský národ vydobydeme i za cenu Republiky...“
To už nebylo Bechyněho heslo.
Žalobce Dr. Šujan mezi jinými otázkami, na které Dr. Tiso odpovídal vyhýbavě a nejasně, položil také otázku, zda se bezohledné politice naučil jen v pražské politické škole, nebo i jinde, například v Maďarsku? Na tuto otázku Dr. Tiso odpověděl záporně, načež Dr. Šujan přečetl články Dr. Tisa, které psal roku 1916 do maďarských časopisů a které jasně nasvědčovaly, že se Dr. Tiso neučil politice jen v pražské politické škole, ale už dlouho předtím za Rakouska-Uherska. Z přečtených článků jasně vyplývalo, že Dr. Tiso za rakousko-uherského režimu psal do maďarských časopisů maďarsky, nikoli v zájmu slovenského národa a ne jako Slovák, ale v duchu maďarského režimu jako Maďar. Na otázku, zda ho biskup Batthányi považoval za Slováka, nebo za Maďara, Dr. Tiso odpověděl, že kdyby ho Batthányi považoval za Slováka, nikdy by ho nebyl jmenoval za spirituála. Musel prý nechat biskupa Batthányiho v tomto přesvědčení, protože jako Slováka a panslavistu by ho poslali na nějakou zapadlou vesnici a nemohl by pracovat ve prospěch národa.
Lord Runciman a první styky s henleinovci
Po projednání podružnějších věcí přešel výslech týkající se činnosti obžalovaného v souvislosti s autonomistickými snahami a jeho postoji proti komunistům. Dr. Tiso uvádí, že pokud jde o komunismus, z ideologických důvodů byl proti němu, což je třeba chápat z hlediska křesťanského světonázoru.
O memorandu zaslaném lordu Runcimanovi, který byl vedoucím mise vyslané zkoumat poměry v ČSR, obžalovaný hovoří, že pohnutkou byla možnost informovat ho o slovenských poměrech a předložení memoranda neznamenalo pro něj spolupráci a společný postup s německou stranou. Obžalovaný navštívil Runcimana jako osobu, kterou Republika povolala, nebo alespoň připustila.
Obžalovaný na otázku vojenských znalců, týkající se kulturní smlouvy ČSR a SSSR, řekl, že nevěděl, že roku 1935 byla uzavřena s tímto státem i spojenecká smlouva. Když byla smlouva na ľudáckém shromáždění spálena, Dr. Tiso prý nebyl při tom a neví, za jakých okolností se to stalo. Proti komunistům vystupoval jako katolický kněz pouze podle zásad papežské encykliky a že židovskou otázku řešil pouze v duchu sociálním.
O stycích a spolupráci s předsedou maďarské strany Dr. Tiso uvádí, že s Esterházym nikdy nevyjednával a nic s ním nedohodl. Popírá, že by schvaloval postup Henleinovy strany a sjednocené maďarské strany, a zdůrazňuje, že se vždy stavěl proti tomu, aby byli Slováci považováni za národnostní menšinu, což bylo přáním Němců, a při každé příležitosti zdůrazňoval, že Slováci jsou státotvorným národem.
Záležitost navázání styků se Sudetendeutsche Heimatsbundem, který pracoval na rozbití Republiky, se obžalovaného Dr. Tisu netýká, a pokud jde o oslavu 20. výročí Pittsburské dohody a manifestační sjezd Hlinkovy slovenské lidové strany, při kterém demonstrativně spálili spojeneckou smlouvu ČSR se Sovětským svazem, obžalovaný souhlasil s uspořádáním manifestace, ale nebyl jejím organizátorem. O účasti zahraničních novinářů na těchto oslavách v Bratislavě nevěděl, s žádnými zahraničními novináři nemluvil a o jejich návštěvě se dozvěděl až odpoledne po oslavách, kdy je přijal Hlinka.
Organizování Hlinkovy gardy bylo prý záležitostí Karola Sidora a Alexandra Macha, a že na ní neměl žádnou účast. Pokud šlo o použití Hlinkovy gardy jako vojska proti Čechům, to je výraz Sidorův a použil ho až po 6. říjnu 1938. Před 6. říjnem ještě nic nebylo utvořeno. Na otázku předsedy, zda věděl, že se organizuje Hlinkova garda, Dr. Tiso odpověděl, že o tom věděl jen z novin a myslí, že organizování začalo v Trnavě. Garda měla být politickou organizací mládeže ve straně. V klubu poslanců strany se dohodli, že poslanec Haššík má zůstat stále v Praze a bude vykonávat funkci spojky mezi stranou a Prahou. Jeho úlohou bylo sledovat vývoj situace a o důležitých událostech ihned informovat předsednictvo strany, pokud by to bylo třeba, což se také několikrát stalo. 8. září například telegraficky volal Haššík Dr. Tisovi, aby přijel do Prahy. Dr. Tiso na toto pozvání ihned odcestoval do Prahy. Jako obvykle, hlásil se v prezidentské kanceláři, aby mu dali případně vědět, pokud by mu prezident chtěl něco oznámit. Když přijel do Prahy, Haššík mu oznámil, že ho Němci požádali, aby se zúčastnil konference s henleinovci v jejich klubových místnostech. Obžalovaný sice šel, ale když Frank zahájil schůzku a mluvil jen o obecných věcech, což Dr. Tisu nezajímalo, po několika minutách odešel. Na schůzce nepodepsal žádnou dohodu s Němci a ani to nemohl udělat, protože strana zásadně odmítala dohody s neslovenskými stranami.
Po návratu do Bánoviec se z Lidových novin dozvěděl, že henleinovci vydali zprávu o jeho návštěvě. Předsednictvo HSĽS na naléhání Dr. Tisa vydalo osvědčení, že strana žádnou dohodu s žádnou neslovenskou stranou nemá, neměla ani mít nebude.
Předseda Dr. Daxner se poté obžalovaného zeptal, jak vysvětlí rozhodnutí strany, že k uskutečnění svých požadavků podnikne všechny kroky na půdě parlamentu i mimo něj, a to všemi prostředky a spojenectvím, které uzná za dobré a vhodné v zájmu slovenského národa.
Obžalovaný to vysvětloval tak, že toto prohlášení mělo být působivým prostředkem při domáhání se slovenských požadavků. Bylo to adresováno pouze do řad politických stran. Myslelo se, že mimo parlament budou myšlenku šířit a spojence hledat i mezi jinými stranami.
Dr. Tiso chodíval do Prahy spolu s Dr. Sokolem, protože je oba strana pověřila vyjednávat s vládou. 5. června 1938 byl vyhlášen program, který strana formulovala ve formě návrhu zákona a předložila ho také ve sněmu. Vše šlo podle směrnic strany.
Předseda položil obžalovanému otázku, zda věděl, do jakého nebezpečí uvádí Republiku, když v té době předkládal podobné požadavky. Dr. Tiso odpověděl, že podle toho, jak mu prezident Beneš vysvětloval situaci, myslel, že žádné nebezpečí nehrozí.
Přísedící Struhárik se zeptal, zda Dr. Tiso věděl o mobilizaci. Obžalovaný o mobilizaci věděl, ale v podstatě musel prý dát za pravdu těm, s nimiž mluvil a kteří mu tvrdili, že žádné nebezpečí nehrozí. Na situaci se díval tak, že spor Čechů s Němci se Slováků netýká, a proto se o něj ani nestarali.
Karlovarské požadavky podle Dr. Tisa nebyly žádnými slovenskými požadavky a Slovenska se ani netýkaly. Bylo věcí vlády, aby se o to starala.
Roku 1938 byla politická situace Československé republiky taková, že se jevila potřeba opřít se o vojenskou moc státu. Pokud ne cokoli jiného, bylo třeba udělat alespoň obranná opatření a připravit se na odrazení případného náporu proti Republice. V této nesporně palčivé situaci 23. září Dr. Jozef Tiso spolu s Dr. Sokolem po dohodě s Dr. Ďurčanským, Machom a s dalšími představiteli Hlinkovy slovenské lidové strany napsal a jménem strany poslal list prezidentu Republiky Dr. Eduardu Benešovi, ve kterém zdůraznil stanovisko proti mobilizaci, která měla být právě vyhlášena. Obžalovaný Dr. Tiso tvrdí, že dopis napsali na popud ministerského předsedy Dr. Milana Hodži, který obžalovaného a Dr. Sokola vyzval, aby napsali takový dopis, ve kterém by vyjádřili stanovisko k mobilizaci. Obžalovaný Dr. Tiso řekl, že už neví, jaké stanovisko zaujal. Stanovisko bylo v dopise, který napsal Dr. Sokol a on že ho pouze podepsal, ale popírá, že by se v dopise vyslovili proti mobilizaci. Tato výpověď Dr. Tisa se rozchází s výpovědí v konstitutu, z něhož vyplývá, že obžalovaný Dr. Tiso se stavěl proti mobilizaci. V rozhovoru s vojáky slyšel, že jsou proti mobilizaci a ani obecná nálada jí nepřála.
Dr. Šujan: Pamatujete si, že Horthyho před naší mobilizací povolali do Německa?
Dr. Tiso: Nepamatuji si.
Dr. Žabkay: Když jste 23. září byli u Dr. Hodži, řekl vám, jaké stanovisko zaujímá Anglie a Francie vůči ČSR?
Dr. Tiso: Neřekl nám nic.
Dr. Žabkay: Věděli jste o tom, že zástupci Francie a Anglie odmítli podpořit československé stanovisko?
Dr. Tiso: Nepamatuji si.
===POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ===
nebo klasicky přes
Comments